- Tento komentář od skupiny Třídní válka přišel do e-mailu. Zveřejněno komplet a bez úprav.
Váš blog jsme prostudovali s velkým zájmem. Vaše snaha zařadit krádež do kontextu kritiky kapitalismu (tj. výrobního způsobu založeného na vykořisťování, výrobě komodit a odcizení) v nás plně rezonuje.
Historická praxe proletariátu uspokojovat své potřeby prostřednictvím krádeže, re-apropriace, znovupřivlastnění si výrobků, které nám byly v procesu výroby založené na vykořisťování, odcizeny (a my jim, a jejich prostřednictvím i světu kolem nás), si nepochybně zaslouží, abychom jí věnovali nejen podporu, ale také teoretické ospravedlnění v kontextu boje naší třídy.
Problémem reapropriací není jen to, že je odsuzuje a trestá buržoazie (což je koneckonců přirozené, protože ohrožují její soukromé vlastnictví a ve finále i její panství jako takové), ale také to, že se často setkávají s nepochopením či odsouzením také ze strany proletariátu. Celá ta legalistická ideologie, kterou nám vymývali mozky tak dlouho, až jsme si všechny ty příkazy a zákazy typu „Nepokradeš” nebo „Nebát se a nekrást” zvnitřnili natolik, že je považujeme za něco přirozeného. Je důležité poukázat na to, že tato ideologie ve skutečnosti slouží jen jednomu cíli – zabránit proletariátu uspokojovat své potřeby, bránit soukromý majetek a tím i kapitalismus.
Co je ale ještě důležitější, je fakt, že se snažíte vybudovat kolektivní rozměr krádeží, jejich organizaci v rámci komunity, vzájemnou solidaritu.
Ti, kteří dnes sedí ve vězení, jsou skutečně většinou proletáři pronásledovaní kapitalistickou společností za to, že nerespektují její nejposvátnější fetiš (tj. soukromé vlastnictví), za to, že nerespektují konvenčního a legálního procesu přivlastňování zboží. Jejich akce však byly většinou (výjimky samozřejmě existují, i když nejsou v našich krajích příliš časté) aktivitou jednotlivce, který se pokusil uspokojit své individuální potřeby. To, co krádež jakožto přirozenou reakci proletáře na vykořisťování, posunuje na úroveň třídní vzpoury (vědomé či nevědomé) je právě její kolektivní rozměr – nejen pokud jde to, kolik lidí se jí účastní, je-li to organizovaná loupež v bance nebo hromadné rabování, ale také a především to, jak se vztahuje ke komunitě proletářského boje, jak se snaží uspokojit její potřeby.
Reapropiace je praktickým útokem na soukromé vlastnictví. Buržoazní soukromé vlastnictví, jak zdůrazňujeme, protože proletariát žádným soukromým vlastnictvím nedisponuje:
„Vytváří (…) námezdní práce, práce proletářova, proletářovo vlastnictví? Naprosto ne. Vytváří kapitál, tj. vlastnictví, které vykořisťuje námezdní práci, které se může rozmnožovat jen pod podmínkou, že plodí novou námezdní práci, aby ji znovu vykořisťovalo. Vlastnictví v nynější podobě se pohybuje v protikladu mezi kapitálem a námezdní prací. (…) Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejích členů; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které předpokládá jako nezbytnou podmínku, že obrovská většina společnosti nemá vlastnictví.” – (Komunistický manifest).
Smrt soukromému vlastnictví! Smrt vykořisťování!
Ať žije sociální revoluce!
Držte se!!!